Zase Egypt....co s tím?

Stovky mrtvých, tisíce zraněných na straně podporovatelů svrženého prezidenta Mursího - to je jedna stránka, desítky zapálených křesťanských kostelů - to je další stránka a neschopnost zformulovat jasné stanovisko ať již v EU či USA to je třetí stránka celé té "egyptské patálie".

Jádro pudla - demokracie nefuguje, protože není...

Nemám rád ty názory, že existuje něco jako "nedokonalá demokracie" užívané při obhajobě polodemokratických režimů typu ještě nedávného Mečiarovského Slovenska či včerejšího Egypta, nebo snad soudobých USA. Demokracie zkrátka buď je a nebo není a v Egyptě zkrátka taková demokracie není.

Je iluzorní si myslet, že tím, že někde svrhneme diktátora (ať už Mubaraka nebo Kaddáfího), tak automaticky bude nastolena ideální forma demokracie. Notabene ne v zemích, kde něco jako demokracie nemá absolutně žádnou tradici. To co je pak obvykle po svržení diktátora nastoleno je především "děsnej binec" čili anarchie přerůstající v politicky či v nábožensky motivované násilí, které může v extrémním případě přerůst do občanské války (Lybie, Sýrie). Egypt ale vypadal zpočátku tak nadějně, že se chtělo věřit, že "teď konečně to vyjde", nevyšlo a nemohlo a vyjít.

Zaprvé při demontáži Mubarakovi diktatury se úplně zapomělo na armádu a na demontáž jejího mocenského aparátu. Namísto toho, aby ti, kteří byli zodpovědní za léta útlaku a především za střelbu do demonstrantů byli okamžitě odejiti a souzeni a aby egyptská armáda prošla "demubarakizací" (tak jako si Německo muselo projít denacifikací a východní Německo ještě později dekomunizací), tak se všechny výsady armádě ponechaly. Jistě - nejspíš proto, že by si je bez boje vzít nedala, jenže kdyby se bojovalo tehdy - to jest před Mursím a jeho vrtochy - tak by armáda nemohla tvrdit (jak tvrdí dnes), že se snaží chránit Egypt před islamizací. O tu totiž armádě vůbec nejde.


To oč se v Egyptě hraje jsou výhody armády. Není standartní, že armáda ovláda 40% ekonomiky a už vůbec není standartní, že armáda rozhoduje o tom "kdo u moci bude a kdo ne", ale to druhé je důsledkem prvního. Egyptská armáda si navykla na své výhodné postavení tak, že se ho přirozeně nechce vzdát a nebyla to hrozba "islamizace", ale hrozba toho, že vysocí vojenští představitelé přijdou o své postavení v politice a v ekonomice, která odstartovala tento puč. Ale nejdřív k Mursímu...

...samozřejmě, že Muslimské Bratrstvo je "svérázná organizace", nejde o teroristickou organizaci, ale přesto
její radikální křídlo před lety několik teroristických organizací zformovalo. Ne všichni muslimští bratři však sdílejí tuto cestu, ne všichni (a zejména ne Mursí) sdílejí myšlenku na "zahalování soch faraónů" a podobné ptákoviny. Mursí většinu největších bláznovství znemožnil realizovat ať již kvůli turismu, který - a to si uvědomoval i on - je pro Egypt klíčový, tak i kvůli vztahům s USA (1,3 miliardy dolarů ročně finanční pomoci) a EU (největší blízká ekonomika). Mursí vyhořel na tom, na čem vyhořet musel - na neutěšené ekonomické situace, která představuje nejhorší část Mubarakova dědictví a na tom, že jeho image - i přes to, že se snažil udržet situaci "v rámci mezí" - soustavně ničila média ať už ta světová, tak už ta domácí. Ano pokusil se posílit své pravomoce - to je pravda, ale činil tak legální cestou a to posílení nešlo za rámec "prezidentské republiky". O žádnou Mursího diktaturu nešlo, o tu by mohlo jít jen v případě, že by měl pod kontrolou armádu či by disponoval nějakým druhem "lidových milicí". Ani jedno neměl a ani o jedno neusiloval (dokažte mi opak!). Mursí byl zkrátka spíše obětí než příčinou současného stavu. Sice nepopírám, že radikální křídlo Muslimského bratrstva existuje (i v KSČ byli vedle lidí jako Bilak a Indra lidé Dubčekova typu, kteří chtěli razit umírněnější cestu - ostatně umírnění a radikálové jsou v KAŽDÉM HNUTÍ všude na světě, dokonce byli i mezi nacisty (viz bratři Strasserovi neboli "levicová odnož NSDAP" i když připouštím, že toto srovnání zrovna kulhá)). Mursí čelil neřešitelným problémům v nesmírně složité situaci a pochybuji, že by kdokoliv dokázal situaci zvládnout tak, aby se nedělo to co se nyní děje, nebo se nedělo ještě něco horšího. Mursí mohl hrotit vztah s Izraelem a hrát na arabský nacionalismus či islámský antisemitismus - ani jedno v praktické rovině nedělal. Klíčovou mírovou smlouvu nevypověděl, turismus za něj fungoval dál a žádné obavy turisté mít nemuseli, stejně tak neuzavřel Suezský průplav ani nevymyslel jinou hrůzu. Mursí v podstatě nic zlého neudělal, pouze se pokusil vyzískat pro civilní vládu a prezidenta více pravomocí, aby mohl rozháraný Egypt řídit a reformovat... a v ten moment se pochopitelně ozvala armáda.

Vojenská junta - nejhorší z možných řešení...

Protesty proti Mursímu byly, ale dneska už nikdo nespočítá kolik % Egypťanů bylo proti Mursímu, a kolik pro. Chvíli to vypadalo jako by proti němu byl celý Egypt, ale dnes to zase začíná vypadat, že po masakru muslimských bratří bude celý Egypt proti Sisímu a na straně Mursího. Žádné hodnověrné čísla každopádně nemáme a všechno co je o podpoře toho či onoho (Mursí x Sisí) řečeno jsou jen dohady.

To co proběhlo v Egyptě je ovšem nutné nazvat minimálně pravým jménem - šlo o vojenský převrat, či-li prachsprostý puč. Nešlo o žádné "odstavení od moci" či o "ochranu kohokoliv pro cokoliv" (vyjma armády pro vlastní moc), tyhle puče v muslimských zemích proti zvoleným vládám nejsou ostatně nic nového a všechny jsou "jak přes kopírák". Armády se drží svých koryt a žádná "lidem zvolená vláda" nemá v očích generálů co vládnout, od toho jsou tady přeci po léta oni sami. Dělo se to v Turecko (současný premiér Erdogan ihned po volbách, které vyhrál vyměnil prakticky celé armádní vedení a co šlo pozatýkal pro korupci, protože jinak by patrně následoval Mursího či spíše ho předešel), děje se to v Saúdské Arábii, kde dobře placená a politickými posty uplácená armáda drží u moci nejhoršího tyrana celého Blízkého východu krále Abdulláha (vůbec není divu, že vystupuje veřejně na podporu egyptské armády, když doma je u moci držen též jen pomocí bajonetů vlastní armády) a dělo se to i jinde. Kdo chce, tak si to zjistí - na internetu se to dá dohledat bez problému. I iránský šáh Páhlaví se u moci držel jako klíště pomocí armády a tak dlouho střílel do vlastních lidí, až výsledkem byla radikalizace iránské společnosti a vítězství ajjatoláha Chomejního, který by nebyl býval vyhrál, kdyby ho zaprvé Francouzi nevypustili do Iránu (aby naštvali Brity pod které jinak Irán historicky spadal) a kdyby zadruhé nedělal iránský šáh všechno proto, aby situaci dohnal do těch konců do jakých se nakonec dostala. Tak to zkrátka bylo, je a bohužel asi i bude. V tomto jsem skeptik.

V Egyptě se po desetiletí hýčkaná armáda dostala do situace, kdy cítila, že by snad mohla být odstavena od moci (což je jeden z předpokladů fungování demokracie mimochodem) a tak zasáhla a velice záhy ukázala svou pravou tvář. Tvář hrdlořezů a vrahů - protože taková armáda, která se dostane k neomezené moci zkrátka je. Vojenská junta nevyřeší žádný z egyptských problémů a nikdy nezíská od Egypťanů uznání. Dokonce jí jen málokdo věří, že se chce u moci držet jen dočasně... možná oficiálně, ale i kdyby byla zvolena demokratická a ne-islámská vláda, tak by si armáda snažila svou moc zachovat ať to stojí co to stojí. Vždyť ovládá půl egyptské ekonomiky a je takovým státem ve státě! A to taky není novinka - vzpomeňme na sovětskou NKVD či KGB, také měly vojska, kontrolu nad ekonomikou a jaká zvěrstva se děla! Nebo na SS ve Třetí Říši, které si dokonce zřídili "velkoobchodní pobočku" v podobě nucených otrockých prací a koncentračních (pracovně-vyhlazovacích) táborů. Nebyly to jen miliony mrtvých, ale také miliardy "vyrejžovaných" říšských marek a zlato, které skončilo bůhvíkde (často zmiňuje Švýcarsko, ale není to jen to). A egyptská armáda není vyjimkou. Jde jen a zase a pouze o peníze a moc, o nic jiného. A pro ty peníze a moc jsou ochotni střílet za bílého dne na neozbrojené demonstranty (i kdyby tam někdo z nich tu zbraň měl - což je u tak velkého davu možné - tak proti tomu co nasadila egyptská armáda je to nic).

Quo vadis Egypte?

Nakonec jsou tu dnes jen dvě možnosti. Buď vyhraje armáda - která nemá u moci co dělat v žádné demokratické společnosti, nebo vyhraje "lid" a to bez ohledu na to, zda půjde o Muslimské bratrstvo, nebo jinou frakci. Armáda už ukázala, že neváhá do lidí střílet, "lid" ukázal, že i přes to do sebe nechá střílet i nadále a bude proti tomu demonstrovat. Situace eskaluje a Al-Kájda a skuteční teroristé (Muslimské Bratrstvo je i přes své vrtochy stále jen slabý čajíček oproti tomu co je Talibán a ten je též jen odvarem toho co je Al-Kájda a skuteční teroristé) už začínají sbírat dobrovolníky. Každý masakr nažene jen víc a víc Egypťanů do náruče teroristů - těch opravdových - a výsledkem budou dlouholetá jatka, za které ponese odpovědnost armáda, která je odstartovala - to je jedna možnost. Druhá je pak ta, že přijde nějaký zvrat (atentát na Sisího, nebo rozštěpení armády - vyloučit se nedá bezpečně nic) a nebo opravdu proběhnou po nějaké době volby. A v nich ZASE vyhrají odpůrci armády - ať již spíše-demokratičtí či spíše-islamičtí (v Egyptě nejsou čistí islamisté a čistí demokraté, proto tam dávám to "spíše") a ZASE bude problém a tak pořád dokola, dokud armáda konečně nevyklidí pozice a neumožní vzniknout demokracii ať již takového či onakého zabaverní (nevidím jediný důvod, proč by v muslimské zemi, nemohla být demokracie s jistou mírou vlivu práva šaríja (neříkám s totální dominancí šárije ve fundamentalistickém střihu), když u nás jsou zase demokracie v Evropě pod určitou mírou křesťanských hodnot).

A na závěr - těm kteří dnes tak halasně chválí egyptskou armádu za to, že střílí do demonstrantů a "chrání zemi před islamismem" vzkazuji jediné:

- tohle dělali soudruzi z SSSR taky (NKVD/KGB i se svými soukromými armádami)

- tohle dělali nacisté v Reichu taky (SS, RSHA, SD, Gestapo...)

- tohle dělal Pinochet v Chile, Franco ve Španělsku či Páhlaví v Iránu

- tohle dělal Che Guevara a Castro na Kubě, tohle dělá Kim Čong Un v KLDR

- tohle dělali (v menší míře) i naši soudruzi v ČSSR se svými "Vojsky ministerstva vnitra" atd...

...všichni tihle měli či mají v rukou armády napojené na ekonomické a politické výhody daného prostředí a já se Vás tímto ptám:

"To opravdu chcete takovéto postupy, když známe dobře jejich konce obhajovat?"

Hlasování a nakupování, aneb: Je dobré se ozvat?

Tak už se nám zase (asi) blíží volby. Ne, nechci tady dneska psát o tom, jak se "nakupují" hlasy voličů ani o nákladech na volební kampaně. Tentokrát budu psát o tom, co mají tyto dva zdánlivě nesourodé procesy, jakými jsou volby a nakupování, společného. Z filozofického hlediska je vlastně celý život otázkou volby. Téměř až na hranice absurdity dovedla tuto myšlenku kvantová teorie, která tvrdí, že vlastně v každém okamžiku, kdy vybereme jednu ze dvou či více možností, svět a s ním celý vesmír se rozpadne na tolik částí, kolik je možností, které máme k rozhodnutí. Jistě, je to teoretická úvaha, ale když se nad ní zamyslíte, může z toho být docela pěkný "blázinec". Na druhou stranu, i náš "obyčejný" svět je někdy "blázinec", takže to vlastně není nic nového.

Avšak závažná rozhodnutí, z nichž plynou důsledky nejenom pro jednotlivce, ale i pro firmy a stát děláme konec konců každý den. Už třeba jenom tím, že nakupujeme v supermarketu za rohem (dříve ozančovaném termínem "sámoška"). I když častokrát nadáváme na to, co je tam zase k mání za zboží, že má podřadnou kvalitu, že ho je málo atd... Jistě, jeden člověk těžko něco zmůže proti super, hyper či mega marketům a nebo jejich řetězcům. Za mého dětství byla skoro v každé prodejně umístěna tabulka se sloganem: Kniha přání a stížností je k dispozici u vedoucího. Dnes už tyto tabulky z obchodů vymizely (patrně i s onou knihou přání a stížností). Přesto si myslím, že i tak je dnes daleko více možností, jak dát najevo, když se nám - PLATÍCÍM ZÁKAZNÍKŮM - něco nelíbí). Ale, ruku na srdce, využíváme jich? Když se zamyslím jenom nad svou zkušeností, s údivem zjišťuji, kolikrát jsem raději pohodlně nad kvalitou nebo množstvím nabízeného zboží mávnul rukou než abych si dělal nepříjemnosti nebo jen překonal svou lenost a ozval se. A úplně stejná situace je ostatně i v případě těch zmíněných voleb. Znám ve svém okolí hodně lidí, kteří prohlašují: Volit nepůjdu, stejně to nemá smysl. Jít volit je právo, nikoliv povinnost, ale když ho nevyužiji, mám právo nadávat? Nabízí se tu paralela s oním nakupováním - když se neozvu, i když se mi něco nelíbí, tak vlastně souhlasím. A potom: DOBŘE MI TAK! A jedna pozitivní zpráva na závěr. I když se to nezdá, vypadá to, že budeme mít možná o jeden důvod k nadávání méně. Ekonomická situace v Evropě i vČeské republice se snad (nechtěl bych to zakřiknout) začíná aspoň trochu zlepšovat.

Nepodceňujte pitný režim

V uplynulých týdnech jsme zažili poměrně náročný týden plný velkých veder. Pak následovalo deštivé počasí a ochlazení, které přišlo vhod, než se opět začaly zvedat hladiny řek. A teď se k nám, alespoň částečně, zase vrací letní teploty. Hodně se píše o tom, jak důležité je v horkých dnech dodržování pitného režimu. Jenže co to znamená? Kolik toho máte vypít právě vy? A co se vám může stát, když si význam slov o režimu a pití vyložíte po svém? Dost možná se vám pak bude hodit mít pojištěn pobyt v nemocnici.

Věděli jste, že vaše tělo tvoří z 50 až 60 procent voda a že denně vyloučíte skoro 2,5 litru vody nejen močí, ale i dýcháním a kůží? Logicky tedy musíme tekutinu do těla zase dostat zpět. Každý den bychom měli vypít minimálně dva litry vody. Když pijeme málo, klesá naše nálada i výkon, který předvádíme v práci nebo při sportu. Vodu zkrátka potřebujeme. Díky ní žijeme. Její zásluhou pracují naše orgány, jsou na ni napojeny tělesné i duševní funkce.

Neohrožujte své zdraví

Příznaky mírné dehydratace jsou bolesti hlavy, únava a malátnost, pokles fyzické a duševní výkonnosti včetně poklesu koncentrace. Nedostatek tekutin může vyústit v selhání ledvin a dalších orgánů.

Bolest hlavy na čas spraví růžová pilulka, ale přetrvávající zatížení organismu, který pracuje nonstop a naprázdno, už zachrání jen pobyt v nemocnici. Pár dnů do vás budou dostávat tekutiny a výživu, nejpravděpodobněji kanylou. Pak vám přijde vhod životní pojistka, ze které získáte peníze na pobyt v nemocnici. Když podceníte první příznaky a necháte to zajít příliš daleko, může vás čekat i operace nebo dlouhodobá léčba. A to se už vyplatí mít pojištěnou i pracovní neschopnost.

Optimální pitný režim

Denně bychom v průměru měli vypít mezi 2 až 3 litry tekutiny. Nejdůležitější je rovnováha mezi příjmem a výdejem tekutin. Pít bychom tedy měli pravidelně. Je chybou čekat na to, až pocítíme žízeň. Mějte stále na očích nádobu s vodou. Množství vody má odpovídat podmínkám, ve kterých se nacházíme. Pohyb v horku, namáhavá práce nebo sportování nás vysiluje, a my musíme přijímat více tekutin.  Dávejte si také pozor na to, co jíte. Pokud je základem stravy zelenina, ovoce a mléčné výrobky, může být příjem tekutin formou nápojů o něco nižší. Naopak pálivé jídlo a nadměrné pití kávy (nad 300 mg denně) nás odvodňují. Ale všeho s mírou, ani s vodou se to nemá přehánět.

Co pít a co ne?

Pitná voda z veřejných vodovodů je tím nejzdravějším, co do svého organismu můžete vpustit. A je jedno, jestli vám je pět nebo padesát. Kvalitní jsou také kojenecké vody a pramenité a slabě mineralizované přírodní vody bez oxidu uhličitého. Pít je můžete bez omezení množství úměrně k tomu, co právě děláte.

Skvělé jsou i vodou ředěné ovocné a zeleninové šťávy, neslazené a ne příliš silné čaje nebo nápoje z praženého obilí. Bylinné čaje by se měly pít raději slabé a je vhodné je střídat. Limonádám, kolovým nápojům, ochuceným a slazeným minerálním vodám a energetickým nápojům se raději vyhněte. S mírou pijte i alkohol.

Pokud se ale budete držet Werichovského „přiměřeně, přiměřeně“, rozhodně nic nezkazíte.

Bližší informace k Vašemu zdraví jsou ZDE

162 milionů shlédnutí: Tohle VIDEO, kde malá panda kýchá, musíte vidět!

Video už je sice několik let staré, ale přesto nasbíralo úctyhodné číslo v počtu shlédnutí. Mlaskající máma panda a její miniaturní ratolest musel na internetu vidět kdekdo.

Tyto záběry ze zoologické zahrady jsou naprosto unikátní. Zřejmě proto přitáhly takovou pozornost publika.

Roztomilé pandí miminko si na něm kýchne tak mocně, že se jeho matka, která se v tichu soustředí na žvýkání potravy, lekne takovým způsobem, že až povyskočí.

Podívejte se na populární video sami:


Tak co říkáte??? komentujte video, sdílejte článek :D

Šmejdi a zákony

Velké diskuse v poslední době se vedou kolem velmi podivného skupinového prodeje s pohoštěním a dárky, který organizují různé prodejní skupiny a jejich potencionální kupci se stávají obětí. Ve většině starší občané, kdy je zneužita jejich naivita a důvěřivost. Výsledek jako přes kopírák. Zúčastni se a současně se stávají bezmocnou obětí prodávajícího. Co s tím?

Jak se ukazuje, jakákoliv osvěta ve smyslu předem jasného a několik roků po sobě se opakujícího jednání ze strany prodávajícího, je zcela zbytečná. On ten český člověk má takovou povahu, že pro pírko i přes plot skočí. Že je plotek nahoře opatřen ostnatým drátem sice vidí, ale málo naplat, pírko je natolik lákavé, že přes něj leze i za cenu toho, že si roztrhá oblečení. To mu jaksi v té chamtivosti nedojde. O nějaké naivitě a důvěřivosti nelze mluvit. Ostnatý drát sice vidí, ale jeho následky pocítí až za plotkem. Úplně stejné je to s návštěvou prodejních akcí. Ví o tom, slyší o tom a dokonce vidí (i z vlastní zkušenosti) a přesto se jejich zúčastňuje dál. Hold pírko je pírko a vždy - až na prvním místě. Jenže toho pírka zneužívají i jiní.

Různá sdružení na ochranu těchto „naivních a důvěřivých“ občanů, která sice radí, ale nic neřeší. A na rady nikdo nedá, i kdyby v mnoha případech mohl radit jiným, když se sám spálil a naletěl na vlastní nenasytnost a přitom ví, že prodávající je ještě nenasytnější. A přesto koupil, někdy po několikáté a pak si stěžoval. Zde je každá rada drahá. Ale šlo by to i bez různých sdružení, pouze se na těchto problémech přiživujících řádně zamyslet a upravit tento typ prodejů zákonným nařízením.

Místo ochranářských spolků - pomalu na kdejakou volovinu - by byl zákon, podmínky prodeje jasně vymezující. Potom nic jednoduššího není, než v rámci pravomoci státních dozorových orgánů, kterých máme dostatek - dodržování zákonů hlídat a v případě jejich nedodržení po zásluze odměňovat. Ne jen planě mluvit, jako to dělají různá sdružení bez jakékoliv pravomoci. Pokud dokážeme uhlídat stánkaře předražujícího o pětikorunu, neměl by být problém uhlídat podvodníka, předražujícího o desetitisíce. A pokud i přes takové opatření budou stále prodeje tohoto typu pokračovat s dobrovolnou účastí „naivních“?

Potom je posuzovat jako spolupachatele porušování zákonů, poněvadž bez jejich účasti by obchody nemohly být uskutečněny. Jednalo by se nejen o šmejdy na straně prodávajících, ale i kupujících, poněvadž by porušili zákon. Jak jeden, tak i druhý.

Plastická operace: oční víčka

První viditelné projevy stárnutí pleti se projevují nejdříve v obličeji, v nejcitlivější a esteticky velmi významné partii kolem očí. Zejména oční víčka jsou funkčně i mimicky velmi exponovaná, a není proto divu, že první požadavky na případné korekční zásahy se týkají zejména těchto partií. Plastika očních víček se provádí jako samostatný výkon na dolních či horních víčkách, anebo současně. K plastice očních víček často přistupujeme při řešení problematiky stárnutí celého obličeje, v takovém případě by měla plastice očních víček předcházet plastika obličeje a krku. Ideální časový odstup je tři měsíce po faceliftu. Stále častěji se provádí tyto operace současně. Málo kdo si uvědomuje, že stárnutí na obličeji přichází komplexně. Neuvolňuje se jen kůže víček, ale i celého obličeje včetně čela a obočí. Zde kůže klesá a její pokles se nejvíce objevuje v okolí očnice, kde se pokles vlastně zastaví. Je dobré se při konsultaci rozhodnout, zda by nebylo lepší operovat i čelo, tedy foreheadlifting. Pokud ano, pak je optimální pořadí operací – nejdříve čelo, a až pak plastika víček. Dnes se již plastická operace čela provádí endoskopicky.



bližší informace na těchto stránkách

Pacient a jeho rozhodnutí pro plastiku očních víček

Prvním a zásadním krokem před rozhodnutím pro plastiku očních víček je osobní porada se zkušeným plastickým chirurgem. Samozřejmým předpokladem pro uvažovanou plastiku očních víček je dobrý zdravotní stav, který určuje horní věkovou hranici pro tento zákrok. Dolní věkový limit je individuální, ale vzhledem k elasticitě kůže kolem očí provádíme plastiku víček ve věku do 3O let velice zřídka.
Hodnocení pacienta před plastikou očních víček

Každý pacient musí podstoupit interní a laboratorní předoperační vyšetření, nejlépe osobním praktickým, tzv. domácím lékařem, který zná dobře anamnézu pacienta. Pokud pacient nechce, aby blízké okolí vědělo o jeho operaci, je nejlepší ten internista, kterého doporučí operatér, neboť je důležitá důvěra operatérova v poctivé interní vyšetření. Na většině pracovišť také pacient vyplní a odevzdá psychologický dotazník, který hodnotí psycholog. Smyslem je objektivní posouzení psychického stavu pacienta, protože i ten má významný vliv na průběh a výsledek plastiky očních víček.
 Předoperační hodnocení místního nálezu při plastice očních víček

Lidské oko je uloženo v lebce v polštářích tukových zrn, která mají jemná pouzdra. Tato pouzdra ztrácejí postupem let svou pevnost a tukové váčky se začnou zvolna protlačovat do podkoží očního víčka. Tak vzniká tukový prolaps, čili výhřez tuku a ochabnutí kruhového svalu očního. K tomuto procesu dochází pomalu a nenápadně, jeho důsledkem jsou však viditelné estetické nedostatky – váčky. Při plastice očních víček je nezbytně nutné odstranit nejen nadbytek kůže, ale i tukové prolapsy. U horních víček, kde je rozsah pohybu kůže nesrovnatelně větší než na víčkách dolních, vznikají dříve nebo později velké kožní nadbytky. Ty mohou být ovlivněny i dalšími faktory – typem kůže, náchylností k otokům víček (např. vlivem alergie, onemocněním ledvin, nejčastěji však vrozenou dispozicí) s již zmíněnými častými prolapsy tukových váčků u horních víček, zejména ve vnitřních koutcích. U dolních víček jsou velké kožní nadbytky spíše vzácností, ale dojde-li k poklesu kůže dolních víček až k hranici tváře, je chirurgické řešení daleko obtížnější. Proto je důležité vyhledat pomoc chirurga včas. Plastická operace odstraňující tukové prolapsy v celé šíři dolního víčka zachová dlouhodobě přirozený tonus kůže dolních víček a nevytvoří nevzhledné váčky pod očima. Je však třeba upozornit na to, že ani plastickou operací se neodstraní jemné mimické vrásky na dolním víčku a v zevním koutku oka. Ty vznikají vlivem navyklé mimiky obličejových svalů u každého jedince individuálně a jsou prakticky trvalé. Pokud nelze operovat horní i dolní víčka najednou, například pro již pokročilý stav přebytků kůže víček, upřednostňuje se operace dolních víček. Tento postup doporučujeme, neboť u operace dolních víček nelze přehnaně ubrat přebytky kůže. Okraj víček s řasami, tzv. cantus, neudrží tah kůže, může dojít k výhřezu spojivky nejčastěji v zevní třetině oka. Předcházíme tomu tím, že zde ponecháváme malý přebytek kůže, který později korigujeme právě operací horních víček.
Před plastikou očních víček

Tyto pokyny jsou pro pacienty závazné, při jejich nedodržení se vystavujete riziku, že plastiku očních víček nebudete moci eventuelně podstoupit!
 Po konečném vyšetření plastickým chirurgem a po jeho rozhodnutí pro plastiku očních víček se pacient podrobí předoperačnímu internímu vyšetření. Pokud je vše v pořádku, dostane smluvní termín operace.
 Zaplacení zálohy je potvrzením motivace pacienta a kryje náklady na přípravu plastiky očních víček v případě, že nechá propadnout termín. Každé pracoviště řeší tuto situaci smluvním způsobem.
 Alespoň měsíc před operací je zakázáno užívat následující léky: Acylcoffin, Acylpyrin, Anopyrin, Alnagon, Aspro, Defebrin, Harburettas, Mironal, event. další, obsahující kyselinu acetylosalicylovou, která snižuje srážlivost krve! Dále nejsou vhodná tzv. vasodilatancia, léky na roztažení cév.

 Pacientka musí počítat s tím, že bude potřebovat na zákrok dovolenou.
 Pacient se dostaví v dohodnutý čas po provedení celkové hygieny, s umytými vlasy, žena bez nalíčení. Nalačno. Od půlnoci nejíst, nepít a nekouřit.
 Nutno si přinést tmavé brýle.
 Veškeré šperky včetně náušnic nechte doma.
 Vezměte si oděv, který se nepřetahuje přes hlavu.
 Při propuštění do domácího ošetření je v zájmu pacienta mít zajištěný doprovod. Pracoviště nemůže ručit za komplikace, které mohou při nedbalém transportu nastat.
 Doma si připravit převařenou vodu, nebo si zajistit fyziologický roztok či borovou vodu, kterou bude po návratu domů používat k obkladům. Toto chlazení lze nahradit přikládáním speciálních gelových sáčků, které se též chladí v lednici.

Plastika očních víček

Operatér si ještě jednou pacienta vyšetří, znova probere veškerou problematiku, ověří si shodnost názorů pacienta těsně před výkonem s předchozí poradou. Princip operace spočívá v předkreslení řezu a eventuálně v množství odebrané kůže. Po odstranění tukových váčků a revizi krvácení operované krajiny se sešije kůže. Někteří operatéři přelepují stehy speciální sterilní náplastí. Celý zákrok se provádí v místním znecitlivění. Vlastní plastika očních víček horních nebo dolních trvá přibližně 30-40 minut, operace obou víček najednou při nezkomplikovaném průběhu nepřesahuje 90 min a je ukončena obklady s elastickou kompresí. Po operaci je pacient ještě sledován. Doba této kontroly je závislá na celkovém stavu a na reakci pacienta na operační výkon. Poté ještě v den operace může být na základě rozhodnutí lékaře propuštěn do ambulantního ošetření, bez obkladů, s tmavými brýlemi na očích.

Otoky víček a podkožní krevní podlitiny patří k pooperačnímu průběhu. V tomto období doporučujeme klidový režim s pečlivým přikládáním studených obkladů a elastickou kompresí na noc. Optimální doba pro střídání chladných obkladů nebo gelových brýlí je minimálně tři hodiny. Po 3-7 dnech po operaci odstraňujeme stehy. Po extrakci stehů doporučujeme ještě do 10.-14. dne přikládat chladné obklady přes noc. Do běžného životního režimu se mohou pacienti zapojit po sedmi dnech po operaci, po 14 dnech po operaci mohou začít ženy užívat běžnou kosmetiku, na kterou jsou zvyklé. Ke sportování a fyzické zátěži se pacient může vrátit po 3-4 týdnech. Jizvy po operaci mizí individuálně po 2 týdnech až po 2 měsících. Všechny tyto údaje vycházejí z běžného pooperačního průběhu. Rekonvalescence je pochopitelně individuální a závisí ve velké míře nejen na daných možnostech hojení každého jedince a celkového pooperačního průběhu, ale je i odrazem svědomitosti každého pacienta.

Závěrem chceme připomenout, že k plastice očních víček je potřeba přistupovat po pečlivé úvaze. V zájmu pacienta i v zájmu našem je pozitivní výsledek a oboustranná spokojenost při minimalizaci rizika. Pacient proto musí chirurgovi věřit a řídit se jeho pokyny. Pacient si musí uvědomit, že operací nelze zcela změnit tvar dané části těla. Jsou-li názory operatéra a pacienta rozdílné, je nutné přistoupit k určitému kompromisu, většinou ze strany pacienta. Chirurg se vždy snaží pacientovi maximálně vyhovět. Pokud jsou nároky pacienta nereálné a nerozumné, jestliže není možné je z medicínského hlediska splnit, může chirurg operaci odmítnout. Má na to z odborného, morálního i etického hlediska právo.


Tyto informace jsou pouze všeobecným přiblížením plastiky očních víček zájemci o tento výkon. Nelze je brát v úvahu doslova, protože každý operatér je zvyklý na určitý postup, volba metody je dána jeho plasticko-chirurgickou školou, osobními zkušenostmi a znalostmi, které by měl pacient respektovat. Po pročtení těchto instrukcí a po vyšetření vám váš plastický chirurg podá konkrétní informace specifické pro vás.

Jak se v Česku oslavují narozeniny, aneb Socka jedna fackovací…

Když se našinec rozhlédne po českých hradech a zámcích, nejen těch Schwarzenbergových, nemá pocit, že by byl v Česku každý jeho osmý občan na hranici chudoby. A v této pozitivní atmosféře nesestřelitelný Jiří Balvín, ministr kultury v demisi, právě oslavil své šedesáté narozeniny.

Akce začala po 17. hodině na zahrádce Slovanském ostrovu v centru Prahy, v těsné blízkosti Národního divadla. Oslavenci hned v úvodu zahrála kapela Olympic. Deset písní mu věnovala darem. Mezi hosty byli někteří členové odstupující vlády jako ministryně spravedlnosti Marie Benešová, šéf resortu zemědělství Miroslav Toman, ministr pro místní rozvoj František Lukl. Dary, jako motorové pily a knihy o Národním divadle, se jen hrnuly.

Na oslavě se údajně skvěle bavil také pražský sociálnědemokratický politik Petr Hulinský či kontroverzní senátor ČSSD Jaroslav Palas, proslulý svým pensionem, co si na něj vydělal, když dřel jako kůň. Z politiků ODS přišel Jan Zahradil nebo poslanec Walter Bartoš, premiér v demisi Jiří Rusnok, co vypnul majáčky na svém služebním voze, prezidentův tajemník Jaroslav Hlinovský či kancléř Vratislav Mynář. Dostavil se také první místopředseda Zemanovců a šéf společnost Lukoil Aviation Martin Nejedlý, bývalá vrchní státní zástupkyně Renata Vesecká, která s Nejedlým flirtovala…

Balvín poslal pozvánku také elitním advokátům Tomáši Sokolovi, Dagmar Raupachové, která dorazila v doprovodu advokáta Jana Černého. Stranou nezůstaly osobnosti z jiných sfér veřejného života - kardiochirurg Jan Pirk, prezidentka nadačního fondu Vendula Svobodová, zpěvák ze Žlutého psa Ondřej Hejma, operní diva Andrea Kalivodová, psycholog Ivan Douda, hudební producent František Janeček nebo bývalý fotbalista Antonín Panenka. Kdyby tam byl Karel Poláček, určitě by si vzal slovo, aby všechny oslovil; my všichni kluci, co spolu mluvíme...

Vše měla na starost společnost Zátiší Catering Group, která restauraci na Slovanském ostrově provozuje. Lákal raut s teplou a studenou kuchyní, nabízel se zvěřinový guláš, marinovaná žebírka, bramboráčky nebo uzeniny, uheráček, dresing z drezíny také grilovačka, kdo se chtěl otrávit, zkoušel suši. Popíjela se vína všech moravských a argentinských vinic, becherovka nebyla, ani slivovice, ani metanol, jelikož ministr Holcát zakázal nepřítomnému prezidentu Zemanovi další virózu, část hostů si k nim zapálila doutník, Minaříkův adorátor Laufer se ale zřejmě nedostavil, dýmku nebo cigaretu. oslava bez DPH vyšplhá prý k 200 tisícům… Původně chtěl Balvín slavit v Janouškových Žlutých lázních, ale byly už zadané.

Z dobře informovaného zdroje, mezi pozvanými nebyli mj. sportovní redaktoři ČT, kteří ne tak dávno při předávání cen Tý Tý tehdy svého generálního ředitele Balvína  za to, že o nich nepěkně napsal ve své právě vydané knize, na WC vyfackovali. Zřejmě ne dosti účinně. Jinak by asi tak vehementně odvolal, co již odvolal, tedy ředitele ND Jana Buriana, bývalého komunistu, narozeného v SSSR. Ten byl vybrán za ředitele ND komisí, vybranou ministryní kultury Hanákovou, která sestavila radu moudrých mj. z prof. Václava Riedlbaucha a spisovatele Milana Uhdeho. První vyhrožoval 17. listopadu 1989 na chodbách ND hercům, že pokud půjdou demonstrovat, že jim dá výpověď, druhý složil ódu věčného na Klementa Gottwalda…

Ve Žlutých lázních před pěti lety slavil narozeniny i tehdejší pražský primátor Pavel Bém, známý z Česnečkových seznamů pod krycím jménem Mazánek alias Kolibřík. Lázně přitom dlouhodobě pronajímá město firmě Taiko, ve které dříve figurovala manželka lobbisty Romana Janouška. Bém tehdy zveřejnil, že za oslavu narozenin s přítelem Karlem Muzikářem zaplatil 185 tisíc korun. Faktem je, že bohatí se přátelí se stejně bohatými. Proto vzniklo nesmazatelné pouto mezi Pavel Bémem a Romanem Janouškem, jehož toky peněz vedou rafinovaně a nečitelně přes Švýcarsko, Panamu, Lichtenštejnsko, Velkou Británii a Kypr.

“Pan Janoušek mi během primátorských kampaní pomáhal jako mediální poradce. Pochopitelně i jako kamarád. Má přirozený selský rozum…” říká Pavel Bém. Pro zajímavost; Žluté lázně Praha, do nichž se vejde až dva tisíce hostů, jsou moderní říční lázně v retro stylu třicátých let 20. století. Písečná pláž, houpací sítě, dětský koutek, brouzdaliště se skluzavkami, nudistická pláž, velká letní kavárna, tančírna, pivní terasy (2 500 míst), restaurace a internetová kavárna. Pět kurtů na plážový volejbal, fotbalová klec, dvanáct hřišť na petanque a další lukrativní atrakce, koncerty, mistrovství světa v dřevorubeckém sportu, neschází ani klub členů Praha Olympijská, ani park sebevrahů ve Stromovce, zvaný Harakiri Blanka, atp…

Pavel Bém na to zřejmě měl ze svého. Jak uvedla MF Dnes - roční plat primátora Béma činil v té době 1 069 800 Kč; jeho odměna jako člena zastupitelstva Prahy byla 618 470 Kč, odměna člena dozorčí rady ČSA - 213 960 Kč, k tomu patřil příjem lékaře Všeobecné fakultní nemocnice 73 685 Kč a plat za práci v diagnostickém ústavu 16 000 Kč… A ještě jako pražský primátor dostal v roce 2007 přes 3,5 milionu korun za to, že opustil byt s regulovaným nájemným na Hradčanech.

Dalším neudržitelným podnikatelem, na kterého s láskou vzpomínají hlavně v opavské Bredě či v ostravské Ostravici, je Kamil Kolek, jenž si sezval na svůj zámek do Štáblovic špičky českého showbyznysu. Proto, aby společně s rodinou a přáteli oslavil 40. narozeniny své manželky Jitky. Zazpívat přijela Lucie Bílá a ve svém nabitém programu si našel čas i Karel Gott. Celodenní oslavu moderoval Leoš Mareš.

„Ženě jsem nechal k narozeninám namalovat portrét celé naší rodiny. Určitě se jí líbil dárek v podobě našich loutek. Překvapením večera byla pro mou ženu její socha z ledu a film o mé manželce. Nejvíce dojatá byla ze zábavně hudebního programu plného nejlepších českých umělců,“ řekl exkluzivně Blesku podnikatel. Utajená oslava na zrekonstruovaném panství vyšla podnikatele na několik milionů korun.

„Má žena je s dětmi to nejlepší, co mám. Pochopte, že na ní nemůžu šetřit,“ dodal pyšně pan Kamil. Ke konci programu vystoupil se svojí show Dan Nekonečný a hostům blížící se konec zábavy oznámil velkolepý ohňostroj, za který by se nemusela stydět ani na Nový rok Praha. Ti, co nechtěli spát, mohli tančit na diskotéce Leoše Mareše. Zázemí oslavy dělalo 10 bodyguardů a 40 lidí, kteří obsluhovali. Přijelo okolo 200 hostů…

ODS – zřejmě strana „užitečných pitomců“

Když se v roce 1991 z nevyprofilovaného Občanského fóra oštěpila Občanská demokratická strana, brzy se pod vedením Václava Klause změnila v sebejistou a úspěšnou politickou formaci. Ideové hodnoty postavené na osobní individualitě a angloamerickém konceptu tržní svobody kapitalismu byly nejen přitažlivé, ale zpočátku i ekonomicky úspěšné. Nepřekvapí, že Klausová vláda měla důvěru téměř tří čtvrtin voličů k tomu, aby prováděla transformaci socialistické ekonomiky i s nepříjemnými dopady, které to pro mnohé voliče znamenalo. Kde jsou ty doby...

V posledních letech ODS už plní jen úlohu užitečného pitomce v zájmu kmotrů. Přiznejme, že tento lidový a Topolánkem zavedený termín není ničím jiným, než jinou značkou pro organizovaný zločin, korupci a likvidaci právního státu. Kdysi suverénní strana se stala slouhou těch nejhorších, a tak se několik stovek jejích čestných a férových členů jen bezmocně rozhlíží na svých oblastních sněmech, jak slouhové kmotrů hlasují. Ostaně mnozí starostové za ODS se rozhodují, že novou kandidaturu ohlásí už jako nezávislí, nikoliv v barvách ODS. A je jim lhostejné, zda ODS povede Martin Kuba nebo Miroslava Němcová. Ani jeden není pro ODS přínosem, neboť ideje jsou pryč, důvěra občanů přišla vniveč a dvacetiletý symbol české pravice se změnil v symbol tunelismu, bezpráví a bezuzdné zlodějny, když poslední amnestie vyhlášená zcela změněným Klausem tomu nasadila tu pomyslnou, skutečně nevábnou, korunu.

Jistě se stále najdou voliči, kteří se tuto stranu opět pokusí posunou do lavic Poslanecké sněmovny. Někteří čeští voliči totiž trpí velkou politickou amnézií a úspěchy KSČM to už čtvrt století prokazují. Strana oficiálně prohlášena za zločineckou je skoro nezničitelná, strana užitečných pitomců resp. kmotrů a jejich organizovaného zločinu je na tom skoro podobně.

Otázkou dne je: Kde je česká pravice?

Strana TOP 09 se asi do Poslanecké sněmovny dostane. K pravicovému křídlu se hlásí také hnutí ANO podnikatele Babiše a jeho útok na přízeň voličů bude nepochybně masivní. Nově vzniklý „Úsvit přímé demokracie“ senátora Okamury prý plánuje spolupráci ( možná i sloučení) se zbytkem strany Věci Veřejné. Příliš velké naděje se tomuto seskupení ale nedávají. Středovou stranu, jakou je KDÚ-ČSL, bude lákat opakované angažmá ve vládní koalici s ČSSD a strana Zelených má naopak příliš málo nadějí na to, aby překročila pětiprocentní hranici na účast ve Sněmovně.

Přesto může dojít k překvapení. Není vyloučeno, že se voliči opět zkusí obměnit stávající Poslaneckou sněmovnu novými stranami bez ohledu na končící se trapný výsledek strany Věci veřejné a jejich odpadlíků ve straně LIDEM. Zda to povede ke zlepšení? To nikdo netuší. Ale silná vládnoucí strana či koalice musí mít i silnou opozici. Pokud takový princip demokracie není dodržen, pak zkušenosti hned z vedlejšího Maďarska ukazují, že demokracie je ve vážném ohrožení.

Co jiného, než naděje, nám voličům zbývá. Ať už jsme příznivci pravice nebo levice, naše volba by měla být uvážlivá. Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny (a opravdu dojde??) a bude-li prezident republiky jednat bez zbytečného odkladu, čas na úvahu o možné volbě se rapidně zkrátí. Je proto dobré zamýšlet se již dnes, i kdyby volby měly být až v řádném termínu. Což není vůbec vyloučené.

Facebook: Zkáza nebo záchrana?

Facebook. Taková ta sociální síť, díky které mohou všichni vidět, jak vypadáte po ránu, vědí, co zrovna děláte a asi hlavní věc, proč byla tahle stránka vytvořena, ke komunikaci s lidmi.

    Většina rodičů facebookové generace je ze svých ratolestí na prášky. Kdo by se jim divil. Z nové možnosti komunikace po několika letech vzniklo místo, kde se mohou potýkat s úchyly a podvodníky. V tom s nimi souhlasím. Každý rodič se o své dítě bojí, aby někomu nenaletělo a potom za to krutě nezaplatilo.

    Další věc. Moc času. Každý klikne alespoň jednou denně na stránku s tím modrým „f“. Z jednoho nevinného kliknutí vzejde pomalu rostoucí závislost, kdy buď klikáme na stránku každých pět minut, nebo oněch pět minut pořád klikáme na obnovení stránky, jestli tam náhodou neuvidíme nějakou žhavou novinku ze světa celebrit, nebo že váš kámoš zrovna dostal nový Iphone. K objektivnímu posouzení slouží tlačítko „to se mi líbí“. Slýchám, že by mnoho lidí potřebovalo tlačítko „To se mi nelíbí“. Ano. Některé příspěvky jsou opravdu pardon ale trapné. Určitě potřebuji vědět, že si právě vyčistila zuby. Nebo že potkala v autobuse svou osudovou lásku. Asi si říkáte, že proto tam asi tu možnost „Co se vám honí hlavou“ dali. Ano dali. Ale nemyslím si, že všichni přemýšlíme nad tím, jak musíme jít k zubaři, protože jinak nás vyrazí. Což znamená, že facebook není žádný diář. Tedy alespoň k tomu nemá sloužit.

    Reklamy. Sama jsem spoluadminkou facebookové stránky. Admin této stránky má za úkol, získávat lidi. Rozdávat „Like“ na stránku, aby se tam udržel a aby stránka nekrachla. Přidáváme tam obrázky a komentáře. Ale k čemu to vlastně je? Na celé síti jsou miliony podobných stránek. Udržet jednu stránku dá poměrně zabrat. Udržují ji hlavně aktivní fanoušci, kteří se vyjadřují k vašim podaným otázkám. Jakmile o ně přijdete, můžete rovnou nalepit na stránku „Mimo provoz“. Bez fanoušků se zkrátka neobejdete. Většina teenagerů takhle ale tráví celé dny. Vžívají se do role toho tajuplného človíčka, který přidává tak skvělé hlášky, nebo kopíruje obrázky z jiných stránek. A stávají se tak mezi tisíci lidmi populárnější a populárnější. Někdo se jim i jednoho dne odhalí, za likování příspěvku.

    Skupiny. Virtuální skupina neboli chat více lidí a místo, kam se přidává obsah, který má vidět jen dotyčný člen skupiny. Chápu stránky tříd. Naše třída na základce ji též měla. Rozhodně se hodila, protože jako tým jsme se nikdy nemohli sejít všichni a takhle se diskutovalo rovnou „online“. Ale nechápu skupiny typu „Přidej někoho do skupiny“ nebo „Čistící prostředky s.r.o.“ Asi jsem suchar. Ale tomuhle neholduji. Nebo stránka „Jsem Pražák“. Hemží se to tam jen reklamami na různé produkty a všichni tam píší, že jsou Pražáci. Tak to si snad již přečteme na jejich profilu ne? Pokud ta skupina k něčemu slouží, pak s ní souhlasím. Ale myslím, že některé by se měli registrovat jako stránky.

    A teď konečně něco pozitivního. Alespoň pro mě. A to je komunikace. Píšu tady samé v uvozovkách špatné věci o facebooku. Ale má jedno velké pozitvum. Umožňuje mi, být se svými přáteli, kteří mi jsou blízcí, ale zároveň vzdáleni, jelikož bydlí daleko ode mě. Vzdálenost mezi námi to nijak nezmenší, ale když toho člověka vidíte dvakrát do roka, jste rádi za každou možnost komunikace. A právě v tomhle dávám facebooku velké plus. Bez něj bych se musela uchýlit k drahým smskám. I když používám skype, nikdy není jisté, že se všude k němu připojíte. Za to k facebooku se připojí každý a kdekoliv.

Zapomenutá hrdinka, která zvítězila v mužském světě

Je druhý říjen 1893. V okně starého domu se objeví tvář staré ženy. Hluboké vrásky brázdí tvář, v níž se zračí celé končící století, v němž tato žena prožila osmdesát čtyři let. Neleží v posteli obklopená vnuky, neumírá jako ostatní viktoriánské ženy v úzkém rodinném kruhu, je sama. Sedí u stolu s perem v ruce. Jednou z posledních vět, které napíše, je tato: „Jsem vděčná za to, že jsem byla požehnána tím, co lidé nazývají úspěchem, ačkoliv i já musela vypít do dna nejeden hořký pohár. Je milosrdné, pokud člověk smí opustit život tehdy, když už od něj nic nečeká.“ Úspěch, který lady Eastlake zmínila, byl naprosto fenomenální. Dlouho před zrodem moderního feministického hnutí pronikla bez známostí a pletek do světa, který byl do té doby vyhrazen výhradně mužům. Ne krásnou a šarmem, ale intelektem a pracovitostí si ho zcela podmanila.

Narodila se jako Elizabeth Rigby roku 1809 v hrabství Norfolk jako prostřední dítě ze čtrnácti potomků zámožného porodníka. Otec zemřel o dvanáct let později a ekonomická situace rodiny se tak začala prudce zhoršovat, Elizabeth se však nechtěla spokojit se základním vzděláním, najít si manžela a po zbytek života se starat o děti. Dětský pokoj a domácí učebna pro ni byly vězením, z něhož utíkala do světa knih. Anglické knihy jí brzy přestaly stačit a pro rozšíření obzorů se musela naučit francouzsky a italsky, což bylo ještě v pořádku, ale když projevila zájem o němčinu, začalo být jasné, že Elizabeth má opravdu velké ambice, vždyť tento jazyk tehdy ovládala jen hrstka britských intelektuálů. V osmnácti letech odjela do Heidelbergu a strávila tam dva roky studiem literatury, v této době se jí podařilo také poprvé publikovat a to v pánském literárním magazínu Fraser, téma článku bylo rovněž spíše maskulinní – solné doly v Salzburgu. Hned poté následovala její knižní prvotina – překlad Waagenových Sbírek umění v Anglii. I kdyby Elizabeth tehdy, v pouhých jednadvaceti letech, ukončila svou kariéru, stejně by se jednalo o obrovský úspěch a platila by za jednu z nejvzdělanějších žen v zemi. Pro Elizabeth to však byl jen začátek, přestěhovala se do Londýna, aby tam studovala literaturu, výtvarné umění a hudbu. Pohlaví pro ni nepředstavovalo žádný problém, s muži jednala jako s rovnými a doufala, že jí tento postoj oplatí. O manželství či milence neměla zájem, nechtěla, aby jí někdo diktoval, co smí a co ne. Navíc pomalu pronikala do světa mužů, na němž milovala vše kromě samotných mužů, kteří ji buďto považovali za mužatku, s níž mohou jednat velmi obhrouble, nebo se jejím zájmům posmívali. Dokonce mužů, jejichž práce obdivovala, si po osobním setkání přestávala vážit.


Až do roku 1838 se její kariéra vyvíjela podobně jako kariéry stejně starých a nadaných mladíků. Ale
zatímco mladí muži obvykle nepřekročili hranice východní Evropy a raději se drželi v blízkosti domova, kde zanechali své ženy a děti, Elizabeth nic nemohlo zabránit v cestě do Pobaltí a Ruska. Oba regiony ji nadchly a napsala o nich dvě knihy, které se doma v Británii staly senzací. Najednou se mohla podělit s mužskou intelektuální elitou o zkušenosti, které nikdo jiný neměl. Své vyprávění doprovodila fotograficky přesnými kresbami, které vyrazily dech i těm, kteří Elizabeth nedokázali poslouchat, protože měli oči jen pro její nápadité módní kreace inspirované carským dvorem. Byla druhou ženou (po Jane Austenové!), které navrhlo spolupráci přední britské nakladatelství Johna Murraye, kde zrovna začínal tisknout své knihy i mladý Charles Dickens (o tři roky mladší než Elizabeth). Murray Elizabeth nabídl, aby začala přispívat do jeho časopisu The Quarterly Review, který byl založen roku 1809, ve stejném roce jako se narodila Elizabeth. Časopis byl považován za relativně nový, vždyť vycházel zatím jen třicet let, zatímco Elizabeth už začínala být příliš stará na manželství a děti, po nichž teprve nyní začala toužit.

Nabídku přispívat do Quarterly si dlouho promýšlela. Jednalo se sice o známý kritický čtvrtletník, kam přispívali jen ti nejlepší z nejlepších, ale na druhé straně dostala neohrožená Elizabeth poprvé strach. O šéfredaktorovi Johnovi Gibsonovi Lockhartovi (1794-1854) slyšela hrozné věci, prý je chladný jako led, mimořádně nepřátelský a namyšlený snob, jemuž nic a nikdo není dost dobrý. Jeho články prý zahubily nejednu citlivou básnickou duši a vyžádaly si údajně i několik životů. Na druhé straně by se díky spolupráci s Quarterly mohla stát první ženou, která kdy přispívala do tohoto přísně konzervativního časopisu, a její boj za rovnoprávné postavení v nepřístupném mužském světě plném předsudků by tak skončil bezprecedentním vítězstvím. Takovou šanci si Elizabeth nemohla nechat ujít. Byla to však osudová chyba, rozhodně ne pro její kariéru, ale pro její osobní život.

Stalo se něco naprosto nepředvídaného, Elizabeth a Lockhart si okamžitě padli do oka. Ona bystře poznala, že za chladnou slupkou se skrývá vřelé srdce a až příliš dobrácká duše. Krásný jí připadal nejen uvnitř, ale i navenek, své kamarádce napsala, že má s tímto mužem „neuvěřitelných fyzických půvabů pikantní vztah“. Čtyřiačtyřicetiletý vdovec ji dojal svou starostlivou péčí o dvě problematické děti a invalidní sestru, zamilovala si jeho cynický smysl pro humor, sdíleli společné nadšení pro kreslení, literaturu a cizí jazyky. Elizabeth našla v Lockhartovi muže, kterého podvědomě hledala celý život, muže, jenž by se k ní choval jako k dámě a zároveň zcela rovnocenné bytosti. Dělala všechno proto, aby si ji Lockhart také zamiloval, psala spousty zajímavých článků, dělala společnost jeho inteligentní, ale těžce nemocné sestře a snažila se najít cestu k jeho dětem. Snížila se dokonce k okatému flirtu s nakladatelem Murrayem a posléze i Lockhartovým kamarádem z mládí, jen aby vzbudila v objektu své touhy žárlivost. Všechno se ale míjelo účinkem a její pikantní vztah k Lockhartovi zůstával neopětovaný, což se potvrdilo, když Lockhart požádal o ruku jinou ženu.

Elizabeth se zhroutila. Útěchu našla v ateliéru začínajícího fotografa Davida Octaviuse Hilla, kterému během společného focení popsala své trápení. Hill jí sice nedokázal poradit, zato pracovně si rozuměli skvěle, Elizabeth mu zapózovala pro více než třicet fotografií a k Hillovi nakonec dotlačila většinu kolegů z redakce Quarterly včetně Lockharta. Díky této zkušenosti se Elizabeth začala zajímat o fotografování a taky ho prosazovala jako nové umění s velkou budoucností. Takový postoj byl ve své době sice prorocký, ale také značně kontroverzní. Elizabeth byla naštěstí více než dostatečně vzdělaná i v oboru dějin umění, takže své názory brilantně podložila argumenty.

Lockhartova snoubenka zemřela ještě před svatbou, což Elizabeth považovala za druhou šanci a snažila se o
svou lásku ještě víc, takže se v tisku pravidelně objevovaly zaručené zprávy, že ji Lockhart co nevidět požádá o ruku. Osm let se Elizabeth pokoušela pochopit, kde dělá chybu, proč pro Lockharta pořád není dost dobrá? Snad nebyl opravdu tak zlý a namyšlený, jak se povídalo?! Ve skutečnosti to bylo právě naopak, Lockhart měl pocit, že on pro ni není dost dobrý – byl o celých patnáct let starší, netoužil po dalším potomstvu a smůla se mu lepila celý život na paty. Nešťastné nedorozumění se však nikdy nevysvětlilo. Na jednom ze zvaných večerů pouze pro pánskou smetánku (a Elizabeth, jak jinak) se seznámila s ředitelem Národní galerie sirem Charlesem Eastlakem. Muž průměrného vzhledu, nepříliš charizmatický a ještě starší než Lockhart uspěl a Elizabeth souhlasila s nabídkou k sňatku.

Tentokrát se zhroutil Lockhart. Pro něj byla nyní situace jasná – Eastlake získal srdce Elizabeth, protože byl šlechtic. Ve skutečnosti Elizabeth svého muže nikdy nemilovala, alespoň ne tak moc jako Lockharta, který jí – jak se domnívala – zlomil srdce. Po svatbě chtěla svou kariéru ukončit, ale příliš si zvykla na společnost umělců, každodenní práci a dětí se pár nikdy nedočkal. Dál prožívala každou smutnou událost v Lockhartově životě a napsala o něm po jeho smrti dlouhý článek, v němž se snažila vysvětlit jeho komplikovanou povahu. „Byl tím nejlepší, co mě kdy potkalo,“ konstatovala. Do Quarterly nepřestala přispívat, s manželem dál cestovala po Evropě a založila vlastní umělecký spolek. V roce 1865 ovdověla a místo toho, aby se stáhla do ústraní, ještě častěji se objevovala ve společnosti. Nehledě na svůj věk byla vitální tělem i duchem až do posledních okamžiků svého života a citově zůstala věrná Lockhartovi. „Měla bych na něj konečně přestat myslet,“ napsala roku 1891 – sedmatřicet let po Lockhartovi smrti, „navždy na to všechno zapomenout.“

Elizabeth lady Eastlake dokázala, že i bez existence ženského emancipačního hnutí mohla dokonce velmi mladá dívka dosáhnout rovnocenného postavení mezi slavnými intelektuály a při troše úsilí získat jejich uznání. Ti, kdo ji chválili, nezdůrazňovali její pohlaví a věk, protože u ní to nebylo důležité, nebylo nutné přivírat oko nad jejími mezerami ve vzdělání a všeobecném rozhledu, jako se to dělalo běžně u jiných intelektuálek, protože Elizabeth žádné takové mezery jednoduše neměla. Naopak, muži se báli, že při rozhovoru s ní se projeví jejich neznalosti. Elizabeth byla příliš emancipovaná dokonce pro samotné feministky, zatímco Elizabeth snahám feministek příliš nerozuměla, vždyť (podle ní) většina žen toužila být andělem domácího krbu a ty výjimečné měly přirozeně právo proniknout do mužského světa, pokud mužům stačí svým vzděláním a rozhledem. Možnost volby měli podle Elizabeth ženy, nikoliv muži, kteří by se společensky znemožnili, kdyby věnovali veškerý volný čas péči o své děti (tak jak to dělal například Lockhart).

Elizabeth ani Lockhart se nesetkali s velkým pochopením ve své době a ani pozdější generace je neocenily. Lockharta, autora několika neobvyklých románů a šéfredaktora Quarterly (po osmadvacet let) dnes připomínají dvě destičky se jménem a hrob u pat Waltera Scotta. Elizabeth byla pochována po boku svého manžela na (dnes velmi nesympatickém) hřbitově Kensal Green v Londýně. Koncem padesátých let dvacátého století na tuto nešťastnou a nenaplněnou lásku upozornila historička Marion Lochhead ve dvou životopisech („John Gibson Lockhart“ 1954, „Elizabeth Rigby Lady Eastlake“ 1961). Jenže společnost tehdy neměla na viktoriánské torye náladu (a nemá ji dodnes) takže i tato díla upadla do zapomnění stejně jako ta dvě jména, jimž nebylo souzeno, aby se psala vedle sebe.

Slovo k Egyptu z turistického hlediska

Pokud se dnes někdo rozhodne, že do Egypta na dovolenou nepojede, nelze se mu divit. Ani mu to zazlívat. Situace se mění den po dni – a zdá se, že nevyzpytatelně a hlavně k horšímu.

Přesto si dovolím přidat několik poznámek ke vztahu současné situace v Egyptě k turistice. Očima člověka, který navštěvuje tuto zemi více méně pravidelně od poloviny minulé dekády a nikoli jednou ročně.

V internetových diskusích čteme námitky ve stylu co je to za dovolenou, když musíte trčet v hotelu a nemůžete se vypravit ani do jeho nejbližšího okolí. Ono ale mnohdy není kam se vypravit. Podél pobřeží se nacházejí hotely s plážemi, za hotelem je poušť, v dálce hory. Pokud se hotel nenachází přímo ve městě (Hurghada, Šarm, Naama Bay – to jsou jen příklady), je naprosto obvyklé, že turisté tráví většinu času v areálu hotelu a jediné, co navštěvují, je nedaleká nákupní zóna. Teď nehovořím o fakultativních výletech, což něco trochu jiného.

Každá cestovka nabízí takových výletů celou řadu, samozřejmě pokud jejich konání bezpečnostní situace dovolí. Výlety se platí obvykle individuálně na místě, jejich neuskutečnění tudíž není důvodem k jakémukoli vracení peněz. Řečeno v nadsázce, čím méně výletů, tím více turista ušetří.

Ale vážně. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i bez výletů lze prožít v areálu hotelu báječnou dovolenou. Egypt nabízí nejen stálé počasí, ale především úžasné moře s fantastickým podmořským světem. Šnorchl, maska (brýle pod vodu), případně ploutve by měly patřit k samozřejmé výbavě každého turisty. Přidáme-li podvodní fotoaparát, pak jsme našli dostatečnou náhradu za zrušený výlet dejme tomu do Údolí králů. Současná doba prostě návštěvám starověkých památek nepřeje. Je to nemilé, rozhodně ale nikoli důvod kvůli tomu na Egypt jako takový zanevřít.

Nepokoje v Káhiře, Alexandrii a jiných větších městech jsou jedna věc, bezpečnostní situace ve střediscích Rudého moře druhá. Výjimkou, byť ze specifického důvodu, je Taba (tabská riviéra) na Sinaji, kam ale žádné české cestovky nelétají. V Šarmu, Hurghadě a Marse Alam je takzvaně relativně bezpečno – rozumí se v hotelových komplexech. Včerejší (15/8) zpráva o úmrtí jednoho člověka (zřejmě aktivisty Muslimského bratrstva) v Hurghadě zní sice děsivě, ale ani to není důvod k panice. Hurghada je správním střediskem guvernorátu Rudé moře, tedy něčím jako krajským městem, a bylo by iluzí předpokládat, že nikdo z jeho obyvatel nebude reagovat na to, co se děje v metropoli. Bylo by to ideální, ale není tomu tak. Nicméně, jak připomíná web české ambasády v Káhiře, ke střetům došlo ve čtvrti Dahar, tedy ve staré Hurghadě (severní část města), zcela mimo turistická hotelová centra, která se nacházejí jižněji.

Obecně platí, že pobřežní hotely v Egyptě jsou dostatečně chráněny turistickou policií a členy bezpečnostních agentur – rozhodně nejsou nechány na pospas jakýmkoli potenciálním vetřelcům. (Každý hotel má mj. jeden nebo více check-pointů.) Tato opatření nejsou ovšem dnešního data, zavedena byla ještě za Mubaraka. Jako reakce na aktivity teroristů jak na turisticky exponovaných místech na africkém teritoriu země, tak v destinacích na břehu Akabského zálivu.

Stejně tak děsivě zní informace o vyhlášení výjimečného stavu, zatím na jeden měsíc, nicméně zde je třeba připomenout, že před rokem 2012, kdy byl zrušen, platil výjimečný stav v Egyptě od roku 1981. Měl samozřejmě vliv na vnitropolitický život egyptské společnosti, nicméně roku na srdce – vy, kdo jste navštěvovali či navštívili Egypt v letech, kdy vládl Mubarak, poznali byste, že hostitelská země funguje v režimu výjimečného stavu? Za sebe říkám: nikoli.

Jistě, zákaz vycházení může být nepříjemný, ale ani zde se kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Opět se dá říci: nepříjemný je jak pro koho. Především neplatí všude, což se týká i teritoriálně rozlehlého guvernorátu Rudé moře, kam patří Hurghada, Safaga, Marsa Alam a přilehlé pobřežní destinace. V guvernorátu Jižní Sinaj, na jehož území leží destinace spadající do turistické oblasti Šarm aš Šajch sice zákaz vycházení platí (21,00-06,00 místního času), nicméně netýká se nočních příletů a odletů charterových letů (resp. dopravy autobusem na letiště a opačným směrem).

Lze se tedy v nejbližších dnch do Egypta vypravit? Moje odpověď: Ano. Pokud možno bez malých dětí a s vědomím omezené nabídky fakultativních výletů.