Někde jsem slyšel, že v Čechách je lepší volat „hoří, hoří!“ než volat „pomoc, pomoc!“ Asi chápu proč. Protože v Čechách by vám nikdo nepomohl. Nedávno jsem četl článek, jak cizinku v metru přímo před zraky lidí na nástupišti někdo přepadl a okradl. A nikdo jí nepomohl. Kladu si otázku proč tomu tak je.
Jedním z faktorů může být, že nám to za to prostě nestojí, někomu pomoci. „Je to cizí člověk, a co když dostanu ránu, nebo na mě lupič vytáhne nůž? Copak budu riskovat svoje zdraví pro cizího člověka?“ Možné riziko, čili česky řečeno „strach“ brání lidem k tomu, aby pomohli druhým.
Dalším faktorem může být fakt, že v minulosti se i občas někdo chopil příležitosti, aby pomohl, ale byl za tento dobrý skutek náležitě potrestán. Situace se vymkla z ruky a zachránce lupiče bodnul lupičovým vlastním nožem. Pak šel zachránce sedět. Co si asi tak řekneme? „Fajn někomu pomůžu a buď mě agresor zmlátí, bodne, zastřelí nebo když ho přemůžu a ublížím mu, tak půjdu sedět? No na to se můžu akorát tak …..“ Další možné riziko, čili „strach“ z toho, že za pomoc bych mohl jít do vězení.
Možná je těch faktorů hodně, ale strach se mi zdá hlavní. Otázkou pro mě potom je – opravdu se necháme ovládat strachem? Opravdu chceme, aby naše činnost (nečinnost) byla motivována strachem? V životě jsem se naučil, že strach je ve většině případů špatný rádce.
Možná je ten volající o pomoc pro mě cizí, ale co když někdy někdo jednou přepadne osobu mě blízkou a já tam nebudu? Určitě bych si přál, aby kolemjdoucí pomohli. Jak toho ale můžu docílit? Jedině tak, že přeci sám budu pomáhat lidem v nouzi.
Víte, opravdu nevím, co bych dělal, kdybych viděl, že útočník má nůž nebo pistoli. Sice jsem na takové situace částečně trénovaný, ale nevím, jestli by mě nepřepadl strach a já neutekl jako malý kluk. Doufám, že ne, protože se nechci bát a nechci se dívat do zrcadla na zbabělce, ale nevím, jak bych se zachoval. Jediné co vím je, jak jsem se zachoval v případech, kdy v situaci zbraně nebyly. Rád bych se o pár těchto příběhů podělil.
Jednou jsme šli s kamarádem v noci po ulici a uprostřed menší křižovatky, přímo uprostřed té silnice, ležel dredatej kluk. Tak jsem zastavil a přemýšlel, co se to děje a řekl jsem kamarádovi, že ho musíme odtáhnout na chodník. Kamarád navrhnul, abychom šli dál a neřešili to (že by strach). Šel jsem k ležícímu a když jsem zjistil, že žije, tak jsem zavolal policii a kluka jsem spolu s kamarádem odtáhl na chodník. Načež se kluk zvedl a zfetovaným krokem se dobelhal zas do prostřed křižovatky, kde sebou fláknul. Asi se mu tam líbilo. Znovu jsme ho odtáhli na chodník a drželi ho tam. Po chvíli byl lehce agresivní a vysmekl se mezi projíždějící auta. Naštěstí ho žádné nesrazilo a dorazila policie, která si to převzala.
Jindy jsem šel ráno do práce a před prací vidím našeho pána z ochranky jak stojí na centimetr blízko nějakému bezdomovci a vzájemně na sebe řvali. Nedalo mi to a šel jsem situaci vyřešit. Přišel jsem k nim, odtlačil je od sebe a rázně jsem se zeptal: „Co se to tady děje?“ Když příliš nereagovali a vzájemně se pořád posílali někam, tak mi došlo, že jsou oba ovládáni emocemi a to by to mohlo skončit zbytečnou rvačkou. Tak jsem několikrát opakoval panu bezdomovci, aby odešel a pana ochranku jsem tlačil do budovy, aby se na něj nevrhnul. A celou tu dobu kolem chodili lidi, ale nikdo se nezastavil, aby pomohl. Proč? Že by strach? Pravda, taky jsem si mohl říct, že to je přece práce pana ochranky, vyhazovat bezdomovce, a já jako pravá ruka ředitele společnosti, navíc v kvádru, jsem přece v klidu mohl jít do své kanceláře. Mohl, ale nechtěl jsem, aby se zbytečně porvali.
Pak jsem jednou ve dvě ráno jel tramvají a jak to tak bývá, tak je v nočních tramvajích dost veselo a alkohol by byl snad cítit i přes plynovou masku. Načež tam mimo jiné byli dva krabicovitě namakaně vypadající pánové (o dost větší než já). Když jeden z nich vystupoval, tak ho ten druhý strčil, tak že málem spadnul ze schodů. Já vystupoval hned za nimi a viděl jsem, že zbývají asi tak dvě vteřiny, než se pozabíjejí. Naštěstí toho druhého (agresora) chytili jeho přátele (bylo jich několik, aby ho udrželi) a snažili se mu zabránit, aby se pustil se do rvačky. Problém byl, že nikdo nedržel toho prvního. Proto jsem k němu instinktivně skočil a začal ho tlačit pryč se slovy „Nech to bejt kámo“. Asi mě za kamaráda nepovažoval, protože do mě strčil se slovy „Ty do mě nestrkej sakra!“, a já odlítl asi tak čtyři metry (jeho fyzická převaha se jasně projevila)…Naštěstí jsem se udržel na nohou. Tak jsem hned rázně vykročil směrem k němu, opakovat svůj mírumilovný pokus, načež taková drobná blondýna (obrova přítelkyně) mě se „smrtí“ v očích prosila, ať ho nechám být. Jsem si jistý, že to nebylo zdraví svého miláčka, o co se bála…Jenže mě se nechtělo dívat se na to, jak se tam pozabíjejí, a tak jsem pokračoval. Když v tu chvíli se díky bohu odněkud objevila policie a s dotčenými to začala vyřizovat. Celou tu dobu se mnou byl kamarád a vlastně ani nevím, co dělal – jen vím, že mi nepomohl. Že by ho paralyzoval strach?
Jednou jsem jel autem za tetou mého kamaráda, s něčím pomoct na zahradě. Kousek za Holešovicemi, směrem na Prosek si v klidu jedu nějakou tou osmdesátkou a najednou jako blesk z čistého nebe mě předjel kluk na motorce, který musel jet aspoň 150. Říkal jsem si „ten se má“ a jel jsem dál. O pár kilometrů později jsem viděl auta u krajnice a hlouček lidí uprostřed silnice. Zastavil jsem a vyběhl z auta, abych se podíval, co se děje. Mezi hloučkem lidí ležel ten motorkář a kousek dál rozsekaná motorka a nabourané auto. Bylo mi hned jasné, co se stalo, ale co mě rozpálilo, bylo, že dobrých 20 lidí si tam jen tak stálo a sledovalo, jak motorkář bojuje o život. Zařval jsem na ně jestli zavolali aspoň sanitku. Prý zavolali. Pak jsem přistoupil k motorkáři, abych mu dal první pomoc. Byl kupodivu ještě při vědomí. Zeptal jsem se ho na pár věcí, abych zjistil jak na tom je jednak psychicky a taky fyzicky a udržoval jsem jeho pozornost, než mi začala pomáhat nějaká sestřička. Obsah toho rozhovoru by byl na dlouho, ale byla to fascinující zkušenost. Pak přijela ambulance. Těch 20 lidí, co tam okouněli se všichni provinili neposkytnutím první pomoci. Nikdo z těch lidí neměl odvahu pomoct zkrvavenému a rozlámanému člověku. Proč? Strach.
A na konec příběh o revizorce. Jednou takhle vyjíždím po eskalátorech na nám. Míru a nahoře vidím, jak se jedna, nutno dodat hysterická, slečna snažila vyrvat se paní revizorce a zřejmě utéct bez placení. Osobně revizory nijak v lásce nemám…asi jako všichni lidé je vnímám, tak trochu jako obtěžování cestujících. Na druhou stranu je to poctivá práce a dopravce má právo na to si kontrolovat, zda mu cestující platí. Navíc pokud někomu nevadí tuhle práci dělat, pak je to asi v pořádku. A zatímco všichni lidé chodili kolem a koutkem oka sledovali drama, zda se dámy poperou nebo jak to dopadne a nikdo z nich nepomohl (strach), tak já přišel přímo k nim, slečnu jsem chytil za rukáv a hlasitě jsem se zeptal, co se to děje. Slečna se trochu zklidnila, protože pochopila, že nemá šanci a začala mě hystericky prosit. Řekl jsem jí, že pokud jela bez lístku a byla chycená, tak musí zaplatit. Pořád něco blekotala a občanku nechtěla vyndat. Tak jsem řekl paní revizorce, aby zavolala policii. Naštěstí po chvilce přišel nějaký revizor a tak jsem slečnu zanechal již v jeho péči. Možná si řeknete co jsem to za člověka, pomáhat revizorovi proti chudákovi slečně…Jak jsem řekl revizory moc nemusím, ale tady bylo právo jasně na straně paní revizorky a já chtěl předejít tomu, že kvůli prosazování svého práva a obživy přijde k nějaké fyzické úhoně. I revizor je totiž člověk.
Dovolím si krátký epilog. Nenechme prosím strach, aby nás paralyzoval. Jak jsem řekl, když chci, aby někdo pomohl mě nebo mým blízkým, když budou v nouzi, tak se nejdřív musím naučit pomáhat já sám v takovýhle situacích. Nestěžujme si tedy na to, že v Čechách je to hrozné, protože i kdyby vás vraždili na ulici, tak vám nikdo nepomůže. Nestěžujme si, obzvláště když stejným dechem říkáme na situace kolem nás „to není můj problém“. Nestěžujme si, ale něco s tím dělejme.
autor: Petr Klimeš
pokračujte dále:
